V počátcích Internetu se zdálo, že 2^32 adres musí stačit na věky, nikdo si nepřipustil, že již v 90. tých letech 20. století se budeme potýkat s jejich nedostatkem. Cest k řešení tohoto problému je několik:

NAT (Network Adresses Translating)

Je to procedura na routeru, kdy zdrojová adresa je v datagramu nahrazena WAN adresou routeru a o konkretním datagramu je na routeru proveden záznam pro zpětnou odpověď

DHCP – (Dynamic Host Configuration Protocol)

je postup, kdy se přiděluje adresa danému počítači na určitou dobu, tedy i pouze na dobu, kdy je zapnut.  Ne všechny počítače v síti jsou zapnuty najednou.

je aktuální adresní schéma a mechanismus pro přidělování adres sítě Internet. Před zavedením CIDR byly adresy rozděleny do tříd (viz IP adresa) a koncovým sítím připojeným k Internetu se v závislosti na jejich velikosti přidělovala adresa sítě třídy A, B nebo C. To způsobovalo dva problémy, jejichž závažnost postupně narůstala:

• Špatnou efektivitu využití adresního prostoru a v jejím důsledku rychle ubývající zásobu volných adres. Jako první začaly docházet adresy třídy B, protože sítí příliš velkých pro třídu C (256 místních adres) bylo mnoho a adres třídy B jen 16 tisíc (16384).
• Velké směrovací tabulky, protože adresy sítí se přidělovaly náhodně. To znamenalo, že v páteřních částech Internetu musely směrovače uchovávat ve svých směrovacích tabulkách po jednom záznamu pro každou koncovou síť. Hrozilo, že velikost směrovacích tabulek přesáhne dostupnou velikost jejich operační paměti.

IPv6

je nová verze Internetového protokolu namísto stávajícího (někdy označovaného jako IPv4). Pro adresaci se používá 128bitů, rozsah je tedy 2^128 adres,  zapisují se dvojtečkovou konvenci, kdy 8 bloků po 4 hexadecimálních číslech je odděleno dvojtečkama, např: 2001:0db8:85a3:08d3:1319:8a2e:0370:7344