Z hlediska konstrukce sít’ové topologie je prakticky nemožné, aby měla každá komunikující entita přímou linku ke všem ostatním. Z toho důvodu se přistoupilo k topologii využívající společný spojovací bod, který dokáže zprostředkovat tok informací. Zařízením pracujícím na fyzické vrstvě je hub. Jeho činnost spočívá v tom, že všechna data přicházející na libovolný z jeho portů rozešle na všechny ostatní porty, bez ohledu na to, pro koho jsou data určena. Koncové stanice, které obdrží data určená pro jinou cílovou adresu, data neakceptují. Nevýhodou tohoto sít’ového řešení je zatížení sdíleného média všesměrovým vysíláním, které od určitého počtu vzájemně komunikujících stran výrazně snižuje rychlost z důvodu vytváření kolizí. Druhou zásadní nevýhodou použití hubu je, že zásadním způsobem snižuje bezpečnost sít’ové topologie. Potenciálnímu útočníkovi stačí získat přístup k libovolnému portu hubu a díky všesměrovému vysílání má přístup k veškeré komunikaci na dané lokální síti. K tomu, aby mohl komunikaci analyzovat, stačí přepnout sít’ové rozhraní (NIC, Network Interface Controller) do promiskuitního režimu a použít některý z mnoha dostupných programů pro sledování sít’ového provozu. Z těchto dvou důvodů a zejména kvůli snížení pořizovacích nákladů switchů se huby v současnosti již moc nepoužívají.